Původně to měla být povídka
Komiksy
Napísal Ivan Kučera   
Piatok, 28 Máj 2010 06:07

Rozhovor s Josefom Blažekom o jeho CREW-komikse „Trieda smrti“, Stephenovi Kingovi, mestských legendách, hľadaní Castle Rock... A mainských mačkách. Veľkých, ako teľatá.

Toto je druhá časť rozhovoru, ktorý som s Josefom urobil; prvá sa týkala jeho nového krátkometrážneho hororu Casa Carnivora.

Aj ty si vyrastal na komiksovej vlne 90. rokov 20. storočia, kedy nás okrem českej vlny Kométa či Aréna, mohutne zásobovala slovenská firma Semic-Slovart so Spider-Manom, Conanom, Fantómom, G.I. Joe...

Taky si někdy říkáš, že ses nemohl narodit líp než na začátku 80. let? Než jsme si stihli nad Čtyřlístkem, Rychlými šípy a ábíčkovými komiksy uvědomit, že je nějakej komunismus, přišla revoluce a my byli v našich pubertálních letech zahrnutí americkými filmy a komiksy, pak přišly soukromé televize a kabelovka, na ty navázal internet. Úžasné načasování. Kometu jsem jako jediný z mých kamarádů tehdy zkompletoval a slovartovský Spider-Man je ve mě zadřený dodnes. Kdepak, tohle mi nikdo nevymluví, že jsme se narodili naprosto geniálně, žádné války, zažili jsme dva různé režimy, aniž by se na nás nějaký nepříjemně podepsal, taky dvě století, dokonce tisíciletí, o popkultuře ani nemluvím. Před pár lety jsem stál ve frontě ve videopůjčovně a nějaká maminka s malým klučinou si tam půjčovala Spider-Mana a řekla obsluze, že už to ten její kluk viděla aspoň osmdesátkrát. V jeho věku bych ten film viděl taky tolikrát.

Vo mne zostal zadretý komiks, ktorý myslím vychádzal v ABC, zdá sa mi, že to bolo o dvoch astronautoch, ktorí sa prebudia na mrazivo vyľudnenej obrovskej základni.

Ten komiks se jmenuje „Galaxia“ a taky ho z ábíčkových komiksů řadím ke svým nejoblíbenějším.

V roku 2009 si sa zúčastnil súťaže českého komiksového časopisu CREW o najlepší komiksový scenár. V tridsaťčlennej konkurencii si obsadil prvé miesto. CREW scenár uverejnila, vyhlásiac súťaž kresličov o to, kto bude mať výsadu tvoj príbeh zhmotniť. V roku 2010, v čísle 27, v CREW nakreslený komiks vyšiel...

Nemůžu říct, že bych si tenkrát se scénářem nevěřil. Považuju ho za svůj první kvalitní scénář, do té doby jsem toho sice napsal hodně, ale byly to jen slepence akčních scének, cool nápadů a hlášek, tohle mělo skutečný příběh s gradací, zvraty, pointou a jasnou myšlenkou.

Hovoríš, že príbeh o triede na základnej škole, kde rad za radom čudne umierajú žiaci, je založený sčasti na tvojich zážitkoch.

Původně to měla být povídka, ke které mě inspirovalo vyprávění mého bývalého spolužáka ze základky, který tvrdil, že než jsem přišel ve čtvrtém ročníku do jejich třídy, každý rok ve třídě někdo umřel. To mě zaujalo a začal jsem to rozvíjet, přičemž jsem do toho zapojil spoustu svých vzpomínek a ve finále je to dost autobiografické, pro začátek všechna jména pocházejí od mých tehdejších spolužáků a scénky se sražením autem nebo zbitím při sběru kaštanů se staly.

Asi by nebolo od veci spomenúť, že zber gaštanov sa nielenže stal, ale stal sa tebe.

Tenkrát se na mě a mého kamaráda v parku bez důvodu a bez varování vrhla dvojice starších cikánů a fest nás zmlátili. Právě ta absence jakéhokoli důvodu nebo záminky mě na tom dodnes fascinuje a proto si tenhle zážitek našel cestu i do mého komiksu „Třída smrti“.

Je to mestská legenda. Čo to vlastne je? Počúvam to už X rokov, snažím sa ten výraz presne definovať, ale som bezradný. Candyman je mestská legenda, nie? Legendy o tom, že v kanáloch žijú aligátory, tiež?

Ano, jsou to moderní mýty. Z dětství si pamatuju krásnou městskou legendu o dvou klucích, z nichž jeden tomu druhému z pomsty nasypal do Vitacitu, oblíbené dobové pochoutky, na jemno rozdrcené sklo a tomu to pak rozřezalo žaludek na cáry a zemřel v hrozných bolestech. Základem pověstí je, že se mohly stát.

Kto ti komiks nakreslil a nakoľko si spokojný?

Nakreslila ji k mému překvapení dívka, Lenka Šimečková, která mi nejen na její věk, 19 let, přijde slušně vykreslená a velmi talentovaná. Styl kresby se mi líbí moc a sedí tomu příběhu jako hrnec na prdel, rozhodně ho atmosféricky povyšuje až někam do stratosféry. Co se týče rozzáběrování, kdy obrázky jen ilustrují text, tam vidím jisté rezervy. Moje původní výstřední představa byla, že komiks bude tvořit jen osm obrázků – osm školních fotografií, z každého roku jedna a text nám odhalí pozoruhodný příběh, který se za zdánlivě obyčejnými fotografiemi skrývá. Ale bylo mi jasné, že to pro kreslíře nebude žádná výzva, navíc šance, že tak vznikne výjimečný komiks nebo výjimečně nudný komiks, byla tak padesát na padesát. Ale nekomplikujme to – jsem hodně spokojený.

Možno by bol spokojný aj Stephen King. Čo ty a on?

King je autor, od kterého jsem přečetl vůbec nejvíc knih. Přivedly mě k němu vesměs průměrné filmové adaptace jeho knížek, které jsem vídal v pubertě ve videopůjčovně a četl jsem ho hlavně na vejšce. Myslím, že je to skvělý vypravěč i skvělý psycholog, ale že konkrétně nadpřirozené motivy jsou na jeho příbězích tím nejslabším článkem.

Bol si v Maine. Kvôli práci. Hľadal si mestá, o ktorých King písal. Až potom si zistil, že si niektoré názvy vymyslel.

Předně když jsem přejížděl autobusem hranice státu, čekal jsem obří ceduli Stát Stephena Kinga, ale ničeho takového jsem se nedočkal. Přitom ten člověk zapsal ten zapadákov do paměti milionů lidí po celém světě! To byl první šok. Druhý přišel, když jsem se zeptal amerického kolegy z práce, proč není Castle Rock na žádné mapě, že se tam chci podívat a on mi udiveně odpověděl, že jde přece o fiktivní město! Dřív mi to nedošlo, protože všechna ta městečka okolo Castle Rocku, co King popisuje, na mapě jsou.

Vraj v mainských horách žijú mačky veľké ako teľatá.

Já nejsem moc na přírodu, takže jsem většinu volného času strávil v obchodě s komiksy. Jednou jsme se někde dočetli, že jeden úžasný obchod s komiksy je poměrně daleko od města, cesta tam vedla právě lesy. To byl velmi dlouhý výlet, na kterém jsem si ten nedostatek přírody bohatě vynahradil. Ten obchod jsme tenkrát nenašli.

Ani mainskú mačku?

Bohužel.